Vodička Stanko

Stanislav „Stanko“ Vodička se narodil do rodiny dělníka smaltovny 4. května 1895 v Plzni. Roku 1914 odmaturoval na české reálce a krátce poté odešel do Prahy studovat chemii. Studium jej ale brzy zklamalo, zejména kvůli dusivé atmosféře počínající první světové války. Vrátil se do Plzně, začal pracovat jako poštovní úředník a pod vlivem svého učitele se přidal k Jednotě bratrské. Zajímal se o husitství, evangelické myšlenky a psal básně, které vyjadřovaly odpor k válce a sociální nespravedlnosti.

V roce 1916 narukoval a byl přidělen ke střeleckému pluku v Rumburku. Na jaře 1918 panovala mezi českými vojáky v severních Čechách velká nespokojenost – nedostatek jídla, špatné zacházení a zhoršující se podmínky vedly k narůstajícímu napětí.

Dne 21. května 1918 se situace vyhrotila. Ráno se Vodička dostavil na velitelství požádat o dovolenou, ale budova už byla obsazena rozhněvanými vojáky. Ti odmítli dále sloužit za nelidských podmínek a postavili se proti důstojníkům. Vodička se bez váhání přidal a spolu s Františkem Nohou a Vojtěchem Kovářem převzal vedení spontánního povstání. Do vzpoury se zapojilo kolem 700 mužů. Vydali se pochodem na Nový Bor s cílem strhnout k odporu další jednotky a dosáhnout spravedlivého zacházení.

Cestou se snažili získat podporu, ale mnohé jednotky zůstaly loajální monarchii. V Novém Boru byli vzbouřenci obklíčeni a po krátkém boji zajati. Vodička, Noha a Kovář byli odsouzeni k smrti a 29. května 1918 popraveni u místního hřbitova.

Jejich čin se stal symbolem odporu českých vojáků proti Rakousku-Uhersku. Vodičku dodnes připomíná pomník v Plzni, nedaleko školy, kam jako chlapec chodil.